Jedno špatné rozhodnutí

Několik let zpět… „Pokud se se mnou rozejdeš, budu hodně zlý.“ „Jak zlý?“ „Prostě budu zlý, když odejdeš.“

Ano, byl. Pamatuju si na to. Náročné, nehezké, vyčerpávající období. Kdybych věděla, že bude ještě hůř, možná bych se na to zkusila psychicky lépe připravit. Což ovšem nelze.

Několik dnů zpět…

„Už mám všechno sepsaný, tak čekej každým dnem dopis.“

„Dobře.“

„Všechno mám nastudovaný, všechno jsem si zjistil.“

„Podívej, teď se bude měnit víc věcí.“

„Já vím.“

„Co víš?“

„Všechno. A bude tě to bolet.“

„Koho to bude bolet?“ nerozuměla jsem.

„Tebe to bude bolet. Ne děti, tebe to bude bolet.“

Nešlo poslouchat dál. Jedním dechem žádost o domluvu, druhým dechem výhrůžky.  

Tak jako posledních několik let. Vyhrožování, zastrašování, psychický teror. Neustálé slovní napadání, rýpání, vysmívání.

Najednou jsem šťastná a někomu se to nelíbí. Najednou se můj život obrátil k lepšímu, plní se mi jeden sen za druhým.  Začala jsem žít životem, který jsem chtěla žít už dávno. Mám rodinu, která je zdravá a funkční. Mám zdravé děti a fantastického parťáka pro život. Nejenom, že partner vydržel veškeré překážky, které náš vztah dělaly komplikovaným, ale přijal i děti. A začaly se dít věci …Zášť. Nepřejícnost. Zlost. Závist. A já si říkám - musí být strašně nešťastný, ačkoliv navenek by měl působit jinak. Má novou rodinu, dalšího syna, má dům, o peníze není nouze. Proč nežije svůj život a stará se o ten můj? Proč dobrovolně ničí své děti nátlakem a nucením? Vyrovnaný, spokojený, dospělý jedinec se chová rozumně. Vstřícně. Klidně. Nepotřebuje výhrůžkami a zastrašováním docílit toho, co chce on. Dospělý, srovnaný člověk by měl s lidmi jednat jiným způsobem, než je nutit a používat přitom silná slova.

„Bude tě to bolet…“ Nejsmutnější je, že já se s tím vyrovnám, zvládnu to, nenechám se stáhnout na dno. Ale co tohle udělá s pětiletými dětmi...?