Když člověk prostě musí

To je zase den…  Boty, musím koupit boty! Mluvím o nich už měsíc, je to MUS, který se prostě MUSí udělat dnes, teď, okamžitě.

Už včera bylo přece pozdě, že? Protože začala vedra, z 20°C je najednou druhý den skoro 30°C a dvojčatům pořád chodí v botaskách. Takže… Zítra MUSíme koupit nové letní boty.

„Terezko, drž tu nohu pořádně! Postav se, narovnej nohu v koleni, musím zkusit, jestli máš správnou velikost!“

„Jakube, proč se pořád válíš po té zemi???“

„Proč mi říkáš, Jakube? Chceš, abych ti taky říkal MAMINO?“

„Okamžitě toho nech, přestaň se válet a pojď si zkusit tyhle poslední boty.“ Šlo o čtvrtý pár - moje nervy!!!

„Mami a půjdeme pak koupit to auto tady do hračkářství?“

„Ne, Kubi, já nemám penízky na tak drahá auta, slíbila jsem ti buď malinké auto, anebo Kinder vajíčko.“

„Ale já chci auto, mamino!“ Zase ta MAMINA… Pomoc, jsem unavená! Z práce do školky, ze školky pro ty zatracené boty! A už je to tady… Únava, hlad, nechuť cokoli kupovat a kamkoliv chodit. Protivný Jakub, protivná Tereza, protivná mamina.

„Kubi, nech toho. Už jen tento obchod, Terezka si zkusí poslední boty (šestý pár!!!) a půjdeme kouknout na to auto, ano?“

„Ne, já nechci ´Kinder vajino´, chci auto! Ne, nechci buchtu, chci zmrzlinu! „Pomoc, proč já???“, kvílím v duchu sama nad sebou.

Uffff!!! Vítězoslavně nesu dva páry letních sandálek, děti spokojeně chroustají rohlík a zálibně si prohlíží nerozbalené lízátko v ruce, které dostaly jako bonus. Je to za námi, hurá domů. Kontroluju mobil… Najednou slyším dunivou ránu… Jejda! Rozhlížím se, co se kde stalo…

„Mamíííííííí……….. Ááááááá….“ Kuba běží ke mně, v očích slzičky, na čele obrovská boule. Ten Matěj se otáčel po, já nevím čemu, a vrazil čelem přímo do sloupu před ním.

„Jau, to muselo bolet,“ slyším vedle stojící dvojici mužů, kteří byli svědky tohoto ´úrazu´.

To si pište, že to bolelo, pánové. Bolelo to tak, že jsem musela nést Kubu celou cestu zpátky domů v náručí. Protože ta boule na jeho hlavě byla opravdu hodně, hodně veliká! Díky Bohu, že druhé dvojče spokojeně lízalo lízátko a koukala se při cestě dopředu.

„Mami, mně už bolí nožičky, já chci taky odnést…“ Ne!!! Už zase…