Manželství

Bavili jsme se s (tehdy ještě přítelem) manželem, že se oba vzájemně bojíme toho, že si jeden z nás ještě ani nestačí ukousnout svatebního dortu a chování toho druhého se změní.

Začnou příkazy, zákazy, poroučení, kritika apod. a my se "uvidíme" v pravém světle. Když se o tom bavím s okolím, spousta mužů má obavy, že manželka se po navléknutí prstýnku změní v bytost, která bude mít potřebu manžela měnit, usměrňovat, vychovávat, poučovat a tak dále a tak dále. Muži, proč se toho tak bojíte??? Zůstáváme stejné, pořád jsme to my - snoubenky, přítelkyně, byť dnes už tedy manželky! Jsme uvnitř stále stejné, nepřecvakne nám to v hlavě a ani v srdci (tedy mluvím za sebe, nevím, jak ostatní manželky ;)). Tím, že si kousneme do toho svatebního dortu se mění pouze to, že teď oficiálně dáváme všem ostatním mužům najevo, že jsme zadané, zamilované, spokojené, šťastné. Po svatbě se u mě změnil vnitřní stav jen v oblasti jistoty a bezpečí. Cítím, že když se cokoli stane, mám parťáka, který mě nenechá máchat si pusu v bahně a podá mi ruku.
Přiznávám... Taky jsem se bála, že muž se dokáže změnit. Že jakmile má "svý jistý", přestane se snažit o další budování vztahu. Ale všechno zůstalo tak, jak je, všechno je v naprostém a nejlepším pořádku. Stále mě rozmazluje a dopřává mi plnými doušky... Všech chutí, vůní, dárků, překvapení...
Uzavřením manželství by neměla skončit snaha o vztah pečovat. Moje zkušenosti mě naučily, že nic v životě není jistý. Proto je potřeba se nadále snažit. Pečovat, milovat, užívat!

PS: Manufaktura, edice s růží... Nedávno darované překvapení pro mě... A jen tak... Dokonalost!