Můj příběh je dlouhý, hodně dlouhý. Hraju si s myšlenkou, že napíšu knihu. Dám si tu práci vydolovat veškeré nepříjemné vzpomínky.
Všechno napíšu tak, aby to bylo poučením, lekcí, možná výstrahou pro ty ženy, které měly slepě a naivně rády. Pro ty, které opravdu naivně věří, že v každém je přece kus (i kdyby mini kousek) dobrého…
Miluji kávu. Miluji rána. Pamatuji, jak jsem si užívala loňskéléto, kdy jsem chodila třikrát týdněna rannílekce yogy a pamatuji takéna pocity, jaké to ve mněvyvolávalo. Fantazie, doufám,že si to zopakuji.Opravdickou kávu mě naučil pít až můj (dnes už) manžel. Každé ráno při rituálu „káva + snídaně“ si vychutnávám tu chuť. Cítím, jak mě zaplavuje pocit klidu, jak přichází energie. Dnes jsem si při pití kávy vzpomněla na dobu, kdy jsem pila kafe s mlíkem a pro tu nejsprávnější chuť tam přidala ještě lžičku sušené smetany. Dnes si tuto kombinaci moc představit neumím. Přijde mi to jako jed… Nicméně, takovou chuťovku jsem pila dlouho, dlouho. Cvak, cvak v hlavě, stojím v kuchyni. Hádáme se, zase se vztekl, zase zuří. Něco se mu nelíbí, křičíme. Kávu se sušenou smetanou mám položenou vedle sebe na lince. Začínají se mi třást ruce, znak toho, že hádka už překračuje pomyslnou hranici. Podívám se na hrníček s kávou jako by mě snad mohla zachránit. Všimne si, kam putuje můj pohled a podívá se stejným směrem. Přestává křičet, dokráčí k mému oblíbenému hrníčku a… Do té kávy mi plivne. Přidá pár sprostých slov na mou maličkost a čeká na mou reakci. Žaludek se mi obrátí naruby, chce se mi zvracet. Odcházím, nechci, aby viděl, co tyto situace se mnou dělají. Nechci dát najevo, co ve mně tímhle vnitřně vyvolává…
Cvak, cvak, jsem zpátky v přítomnosti. Špatný den, špatné informace. Nepříjemné telefonáty. Zase nerozumí. Jedním dechem tvrdí, že to dělá „pro dobro dětí“, druhým dechem mi oznamuje, že kontaktoval právníky, sociálku a všechno má sepsané. Nemyslím, že dobro dětí spočívá v tom, že by měly být nuceny do něčeho, co nechtějí. Nemyslím, že je pro ně nejlepší, aby o jejich „dobru“ rozhodovali cizí lidé, protože jeden rodič CHCE za každou cenu a ten druhý neustále apeluje na to, že děti nejsou připravené a dostatečně zralé. Dobro dětí nespočívá v tom, že na sílu a až přes opět jakousi pomyslnou hranici, budou tlačeny do situací, které je děsí, kvůli kterým pláčou. Dobro dětí spočívá v tom, že je rodiče budou poslouchat. Že si rodiče nechají vlastními dětmi říct, co děti chtějí a po čem touží. Když se zeptáte pětiletých dětí, co chtějí, kam chtějí, proč tam chtějí (a teď nemluvím o zmrzlině, dárečcích a podobných prkotinkách), dokáží říct absolutně bezelstně, bez jakékoli lži a naprosto upřímně, co je jejich „dobro“. Jak/kde/ kdy/proč se cítí tak či tak.
Moje články vyvolávají spoustu emocí. Ne tolik u cizích, jako u těch, kterých se to týká. Pociťuji velkou vlnu vzteku, jak někdo dokáže ubližovat svým dětem „pro jejich dobro“. Nechápu to, ale to bude tím, že jsem nejspíš straaaaašně hloupá. Nebo to jen nechci chápat? Každý má svůj úhel pohledu. Můj je takový, že tlačit někoho do něčeho proti jeho vůli - a byť se jedná o pětileté dítě/děti - není pro „dobro“, ale kvůli pouhému sobectví. Ten pocit MUSÍM VYHRÁT je přece pro lidi s obrovským egem, velice důležitý. Ovšem ono se všechno sčítá. Všechny skutky, všechny činy, všechna slova se sčítají, kumulují, sbírají a potom… Se všechno vrací. Karma to zařídí. Všechno se vrací na dětech, protože jak do nich lidé sází, tak potom sklízí. Jestliže zaséváme tlak, pocit, že musí, jestliže děláme něco proti jejich vůli, vrátí se to dospělým později jinou formou. Protože v dětech se má budovat pocit bezpečí, jistoty, porozumění, hlavně bezpodmínečné lásky. Nemá se v nich budovat pocit, že jsou něčí majetek.
Pořád a stále dokola. Opět bude bouřka, opět přijde boj za „dobro dětí“…
