Před pár měsíci jsem popisovala scénu, kdy jsem viděla jednoho tatínka, jak se choval hnusně ke svým dětem. Strhla se veliká diskuse, při které se určití„konkrétní“ jedinci pustili i do mě.
Přičemž já situaci jen popisovala a také jsem vyjadřovala emoce, které mnou lomcovaly.
Dnes jsem byla opět svědkem jedné pár vteřinové „scény“, i když ono ani nešlo o scénu a tentokrát (díkybohu!) šlo o krásný obrázek. Jela jsem autem a kolona přede mnou zpomalila mou rychlost. Musela jsem úplně zastavit a zaposlouchala jsem se do hudby, kterou pustili v rádiu. Najednou mi pohled padl na tatínka přede mnou. Vysoký muž vedl svého cca tříletého syna, zřejmě do školky. Nevím proč, ale neskutečně mě tohle dojalo. Pohled na „obra“ a jeho „trpaslíčka“, jak se drží za ruce, ve mně vyvolal takovou vlnu něhy, až jsem tomu nemohla uvěřit. Tatínek nespěchal, ani netáhl syna za sebou jako vlající praporek, ani mu nijak nehuboval. Naopak – oba šli pomalinku, tempo přizpůsobené chlapečkovi. Povídali si. Táta se díval na svého syna, poslouchal, pak se zase podíval před sebe na chodník. Pozorovala jsem je chvilinku a musela se usmát. Nešlo udělat nic jiného, než nahodit jemný úsměv, hlavou mi proběhla myšlenka „tohle je Táta (ano, s velkým T). Najednou mě tatínek chlapečka přistihl a usmál se na mě taky. Sklonila jsem hlavu a pomalu otáčela pohled přes své rameno, abych je viděla ještě chvilku, než se kolona zase o pár metrů poposune. Tatínek otáčel hlavu taky. Kdybych měla možnost, vystoupila bych a řekla, že svou roli plní dobře :)
Načež mi v hlavě vyskočila vzpomínka na „otce“ mých dětí, kdy jsme řešili lyže pro děti. Pointa celé trapné situace, která vznikla, bylo to, že „mi lyže nepůjčí za to, jak se chovám“. Potřebovala jsem lyže pro děti, které on sám velkoryse nabízel, kdykoli je budou děti potřebovat. Potřebovaly je teď, tak jsem si o ně řekla. Jen na půjčení, ovšem. Cokoli, co děti dostanou od otce, je půjčené. Jsou to sice dárečky, ale jen půjčené. Nesmí si je vzít k nám domů, nesmí si je odnést z domu, kde žije jejich otec. V podstatě děti dostávají dárečky jen na půjčení a na hraní jen v domě. Taktéž oblečení. Oblečení, hračky, teď už i vybavení, ať už jde o lyže či cokoli dalšího bude časem potřeba. Nechtěl je půjčit „protože se k němu chovám tak a tak“. Otázka „dárečků“ se stejným způsobem řešila i v době našeho vztahu, kdy jsme ještě ani děti neměly. Když jsem byla hodná, dárek jsem si mohla nechat. Když jsem zlobila, dáreček mi byl do pár hodin odepřen.
Lyže jsme nakonec dostali, ale jen kvůli ostudě, kterou si otec stihl udělat. Nepůjčí dětem jejich lyže, aby se pomstil jejich mámě. A já najednou cítila neskutečný stud… V sobotu jsem viděla svého partnera, jak trpělivě učí děti lyžovat celé odpoledne. Neskutečné, kolik do toho vkládal energie a nadšení. On byl nadšený, děti byla nadšené. Já byla nadšená. A dojatá. A najednou jsem si říkala, že děti mají toho nejlepšího tátu na světě, byť to není biologický otec. A dnes, při pohledu na tátu, který vede svého malého syna do školky, povídá si s ním, přizpůsobí svou chůzi tomu mrněti, mi došlo, jak velký rozdíl může být mezi slovem OTEC a TÁTA. Nezáleží na tom, kdo je biologický otec. Záleží na tom, kdo těm dětem věnuje svůj čas, energii, předává jim své hodnoty, miluje je bez jakýchkoli podmínek, dává dárečky jen tak a nic neočekává. A ty dárečky nechává dětem a nebere je kdykoli děti nebo máma „zlobí“. Táta je ten, který děti miluje bez podmínek. A takového tátu přeji každému dítěti, ať už velkému či malému.
