Když člověk pracuje s "nic" a dostane se k "něco"

Role oběti může být uspokojivá. Může být i pohodlná. Ovšem taky je dost ponižující. Hodněpokořující. Vím to, protože jsem se do této role stylizovala taky.

Nejdřív jsem si to neuvědomila, protože jsem oběť opravdu byla. Jenomže potom, když jsem se vědomě začala pozastavovat nad svým chováním, mi došlo, že tohle se mi nelíbí. Být udupávána, ponižována, nechtěla jsem už slyšet „ty jsi nula“, o čemž mě přesvědčoval bývalý partner. Tak jsem se prostě vzepřela. Vzpomínky mi zabloudí o pár let dozadu, na ten moment „AHA“. Došlo mi, že v sobě mám víc síly, než jsem si původně myslela.

Začala jsem měnit svůj život. Bylo to těžké a bála jsem se. Strach mě svazoval, přece jen vybrat si post svobodné mámy vyžaduje velkou odvahu. Obzvlášť ve chvíli, kdy ani nevíte, kam byste šli, když si člověk naplno uvědomí, že musí uživit dvě děti z jednoho mizerného platu. Přestala jsem fňukat… Dost slz, dost sebekritiky. Postavím se na vlastní nohy, i kdybych měla vypustit duši. Pomalu a postupně jsem začala dávat svůj život do pořádku. Věnovat se sobě, dětem, svým koníčkům, nápravě „škody“, kterou jsem způsobila svým dětem tím, že jsem rozbila rodinu. Najít podnájem byla priorita. Nastoupit do práce ta druhá nejdůležitější. Najít si přivýdělek z domu tak, aby to nebylo na úkor dětí. Psychicky odpočívat tak, abych se nesložila v průběhu stresového období (přece jenom jsem se musela postarat o další dva človíčky). Tak, jako se v letadle říká „NEJDŘÍV SI NASADÍ DÝCHACÍ MASKU MATKA, POTÉ DÍTĚ“, tak i já se začínala dávat dohromady. Psychicky, fyzicky.

Yoga jako únik z reality, mentální odpočinek, zastavení fluktuací mysli. Naučení se zpracovat nepříjemné chvíle v blízkosti bývalého partnera. Dodat si více síly, sebevědomí, naučit se sebelásku. Trvalo to 4 dlouhé roky, než jsem si naplno přiznala, že se konečně umím dostat do vědomého stavu harmonie. Kdy vědomě volím slova a nechrlím bezmyšlenkovitě, aniž bych nad nimi nepřemýšlela. Díky yoze jsem dala do pořádku svou duši a uzdravila se.

Psaní článků mělo stejnou funkci jako svěřování se psycholožce. Psala jsem všechno, co cítím, veškeré emoce a pocity, kterou mnou lomcovaly. Na „papíře“ jsem si pobrečela, smála se. Pomáhalo mi to, brala jsem to jako svou terapii. Bavilo mě to natolik, že mě nejednou napadla myšlenka „Proč si tím nepřivydělávat? Můžu psát v době, kdy děti spí, nemusím shánět hlídání a ještě mi to pomůže zvednout mizerný rozpočet, se kterým disponuji.“ Opět mi trvalo 4 roky, než jsem se dostala do levelu, kdy můžu šetřit korunku po korunce za každý napsaný článek, který zveřejňuji. Mým snem na začátku bylo vidět jakýkoli svůj článek v tištěné verzi. Ťuk, ťuk, ťuk (pro jistotu, abych nezakřikla), ale tento sen se mi pomalu plní!

Pointa a závěr… Všechno, ale všechno je jen v naší hlavě!!! Můžeme dokázat cokoli, byť nám to tak nepřipadá. Jen se musí člověk odhodlat. A potom se naučit pokoře a trpělivosti. Ty totiž hrají nemalou roli. Naopak - jsou absolutně nutné při cestě za svými sny. Vydržte a nevzdávejte to! Každý začíná od nuly, ovšem každý to může dotáhnout daleko. Záleží jen na naší vůli a odhodlání. Držím palce všem, kteří teprve stojí na startovní čáře ;)