Veronika Fojtíková
- Počet článků 81
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 666x
Seznam rubrik
Veronika Fojtíková
Pokračování... (II)
A tak logicky přišel rozchod. Asi to nejrozumnější řešení pro nás oba. Cítila jsem od začátku, že nám bude líp bez sebe, už jsme si neměli o čem povídat, témata došla. Anebo jsme nechtěli hledat nová. Ať tak či onak, šli jsme si každý svou cestou, před níž si člověk musí odžít to peklo slz, smutku, výčitek, vytahování starých pravd a kostlivců ze skříně, pomluv, hádek, obviňování. Peklo, kterým si dva rozumní nemusí projít, ale když je jeden ublížený a druhý už rozhodnutý odejít, nelze se tomuto období bohužel nijak vyhnout. ON nechtěl, já měla jasno. Proč protahovat něco, co nemá smysl, proč se vyhýbat nevyhnutelnému? Přinese to jen zbytečně prodlužovanou agonii, slzy, sentimentalitu. V tomhle vztahu už bylo všechno řečeno, všechno odžito. Už nebylo kam směřovat, budoucnost byla nejasná, minulost naopak až moc jasná. Jen přítomnost byla v jakémsi mlžném oparu. Co se to děje, proč jsem jedna z těch, které nevyšlo "dokud nás smrt nerozdělí"? Můžu to přičítat době, která nepřeje dlouhodobým vztahům? Nebo okolnostem, které nám nepřály? Anebo co takhle to dávat za vinu lidem, kteří nám záviděli? Jedno velké NE na všechny kladené otázky. Nikdo nemůže za rozpad vztahu, který nestál za nic už takovou dobu. Bylo by jednodušší tohle někomu přičítat, ale je to absurdní a zbytečné. Každý je zodpovědný za své chování, své činy, své emoce a pocity. Tak proč házet vinu na někoho, kdo je absolutně mimo hru...?
Veronika Fojtíková
Teprve začátek... (I)
Byly dny hezké a méně hezké. A taky ošklivé a ještě více ošklivé. V těch lepších dnech jsme si povídali, smáli se, drželi se za ruce, společně nakupovali, společně sportovali... Jenže takových dnů bylo čím dál méně a já si pokládala otázku, co se to sakra děje, že už spolu ani nemluvíme? Kde se vytratilo to okouzlení ze společně strávených prvních pár měsíců, kam se podělo vodění se za ruce, společné plány na letní dovolenou, na zimní dovolenou. A tak přišla snaha o nápravu... Společné večeře, společné snídaně, společné rozhovory. Bylo to fajn, vlastně to bylo víc než fajn, bylo to... Prostě pěkné,milé, příjemné. A taky krátké. Snaha o nápravu nás brzy přešla a na řadu přišly ty ošklivé dny. Zatím jen méně ošklivé. V té době vadilo jednomu na druhém kde co, rozhovorů ubývalo, hádek přibývalo... Omluvy, pomluvy. křik, scény, omluvy... A takhle pořád dokola. Začarovaný kruh, ze kterého nevedl východ. Nekonečné rozhovory o tom, jak z toho ven, které ale nikdy neskončily jakýmkoli rozumným či reálným řešením. A potom přišlo vyčerpání. Rezignace, únava. A ty více ošklivé dny...
| předchozí | 1 2 | další |
