Veronika Fojtíková

I oni mají dobré srdce

10. 07. 2017 20:32:45
Můj život na vesnici pokračuje tak nějak poklidně. Dnes jsem jako v kině koukala na scénu tří chlapců. Viděla jsem je přicházet už z dálky, moc jsem si jich nevšímala.

S dvojčaty bylo práce až až, hlídat je u vody a zkoušet chvilkama nachytat i trochu bronzu moc nešlo skloubit. Oči musím mít pořád na těch dvou, ona stačí občas vteřina a může se stát něco, o čem nechci ani psát.

Ale abych se vrátila k těm třem chlapcům. Přiblížili se k naší dece, takže jsem je mohla jedním okem pozorovat. Jednalo se o přibližně šestnáctiletého, devítiletého a asi šestiletého kluka. Starší byl evidentně romského původu, prostřední už zcela zřejmě a ten nejmladší mi k nim neseděl. Jakoby byl jejich mladší nevlastní brácha, protože měl bílou kůži a vypadal moc roztomile. Ovšem taky hodně vyplašeně. Měl strach. Ačkoliv venku bylo na padnutí, nejmladší hoch měl na sobě tepláky a tenisky. Starší dva se svlékly a zaslechla jsem slova nejstaršího „A co tady budeš s námi dělat, budeš tu celou dobu stát v teplákách?“ Trošku jsem se zarazila, co bude následovat, protože jsem viděla, že nemladší klučina se trošku přikrčil a rozhlédl se po okolí. Byli jsme tam jen my, nikde nikdo. Když viděl nejmladší hoch ty dva starší, jak lezou už vysvlečení do vody, začal shazovat také tepláky. Ti dva starší na něj nečekali a vlezli do vody. Prostřední se koupal, měl z vody obrovitánskou radost, byla to taková ta dětská, nefalšovaná, krásná radost, kterou umí projevit jen děti. Neviděla jsem přesně, co se stalo, ale najednou ten nejstarší začal mluvit hodně vulgárně. Pochopila jsem, že prostřední zřejmě nějak nechtíc pošplíchal toho nejstaršího a tomu se to nelíbilo. Prostřední se omlouval, že to opravdu nebylo schválně, ale nejstarší dál vyhrožoval a mluvil dost hnusně.

Mladší dva se krčili ve vodě, až mi jich bylo líto. Upřímně líto! Bylo zcela evidentní, že nejstarší to má pevně ve svých rukou a na ty dva mladší má opravdu veliký vliv. Nejstarší chlapec po nás pokukoval. Když viděl, že se na ně koukám, zmírnil a přestal spílat. Mluvil dost potichu, když nadával a po mém pohledu a po pohledu mých dětí, které jsou zvědavé jako opice, zmlkl. Bylo poznat, že je mu nepříjemné mít svědky. Začali se koupat a najednou jako bych viděla jiné kluky. Nejstarší začal hodně jemným a velmi mírným hlasem mluvit k nemladšímu. Učil ho plavat. Ale takovým způsobem, že kdybych nebyla svědkem předchozí scény, řekla bych, že je to skvělý starší bráška. Mluvil na něj tak klidným tónem, tak konejšivým, až se mi ho chtělo pochválit! A říct, že s bráškou mluví opravdu krásně, a že je skvělé, že jej tak trpělivě učí plavat.

Přemýšlela jsem, co je to za kluky. Nejstarší oslovoval dva mladší potom už jen zdrobnělinami jejich jmen. Napadlo mě, jestli to nejsou kluci z dětského domova, který je přímo v našem mini městečku - vesnici. Měla jsem chuť se jich začít vyptávat na jejich život, ale nechtěla jsem zasahovat do jejich lekce plavání. Nicméně, to nejpodstatnější je, že... I v šestnáctiletém romském klukovi může být spousta kladných emocí. Tak jako bylo dnes vůči svým dvěma mladším (možná i nevlastním) sourozencům. Možná tihle tři byli naprosto cizí, nebyli příbuzní. Ovšem starost toho nejstaršího, aby se nejmladší neutopil, byla až dojemná.

I takhle to může fungovat. Tak, že když jste někde v dětském domově, přilnete k určitým ostatním dětem více a berete je jako své sourozence. Potom je jedno, jestli jste Rom nebo „bílý“. Pak jsou důležité jen pocity a vztahy. A o tom to celé vlastně je... Nevím proč, ale slovo dětský domov ve mně evokuje hrůzu. Osamělost. Prázdnotu. Vím, že fyzicky tam dětem nic nechybí, naopak, občas mají lepší telefony než kdejaký dospělí a lepší hračky než kdejaké dítě zbohatlíků. Ale co jejich pocity? Stará se tam o ně někdo? Můžou si tam s někým popovídat o tom, co cítí a jak se cítí? A je jedno, jakou barvu kůže ty děti mají. Jsou to jen děti, které si zaslouží víc než dětský domov...

Autor: Veronika Fojtíková | karma: 14.80 | přečteno: 758 ×
Poslední články autora