Raduj se z toho, co máš, ne z toho, co ti chybí...

Raduj se z toho co máš, ne z toho, co ti chybí... Proč se tímhle heslem neřídí většina z nás? Naopak, pořád se za něčím honíme, chceme ještě víc než máme. Bohatí chtějí být ještě bohatší, hubení ještě hubenější, krásní ještě krásnější... Nejsme spokojeni s tím, co máme, přitom stačí tak málo! Začít si vážit toho, že je člověk zdravý, toho, že má kde bydlet, co jíst, že má kolem sebe lidi, kteří ho milují. Většina z nás na otázku "Jak se máš?" odpoví "Dobře, ALE..." To jedno obyčejné ALE se vždycky objeví... Tato tři písmena jsou pro nás tolik důležitá, ale proč?

Nedávno jsem se ptala kamarádky, jak to dělá, že je neustále tak dobře naladěná, optimistická, usměvavá. Odpověděla mi: "Veru, musíš se smířit sama se sebou, najít v sobě klid a rovnováhu." Má pravdu... Neustále hledáme vnější věci, o kterých jsme přesvědčeni, že nás učiní šťastnými a spokojenými. Jsme toho názoru, že stačí mít na kontě třeba takových 5 milionů či zhubnout alespoň 3 kg a budeme se cítit neskutečně krásně. Je to hloupost, ona měla pravdu. Dokud se nezačneme brát takoví, jací jsme doopravdy, dokud se nezačneme radovat z toho, co máme TADY a TEĎ, nikdy nedosáhneme vnitřního smíření se sebou samým. 

Co takhle přestat skuhrat, přestat používat slovo ALE a začít konečně žít...? Teď... Tady... S tím, co nám bylo dáno do vínku. Se všemi svými kladnými i zápornými vlastnostmi. Se všemi vadami, které máme na těle. Co takhle začít si vážit sami sebe? Co takhle začít být vděční? A co se začít radovat z toho, co máme, ne z toho, co nám chybí...?